Mohl byste popsat okolnosti svého nástupu do EUC Kliniky Ústí nad Labem? Proč jste si vybral právě  tuto kliniku? 

Do EUC Kliniky Ústí nad Labem jsem nastoupil po dlouhodobém přetěžování, které jsem zažíval jako chirurg v nemocnici. Pracoval jsem někdy až 300 hodin měsíčně. Neměl jsem ani čas přemýšlet o běžných věcech, natož abych je dělal. Lékaři v nemocnici ani nedochází, že normální je chodit odpoledne domů a netrávit víkendy v práci. Únava se kumulovala, a proto jsem se rozhodl s tím něco dělat, snažil jsem se na vedení tlačit, aby se po službách chodilo domů, ale nezměnilo se prakticky nic, velká nemocnice je prostě moloch. I když mě práce na úrazovém oddělení bavila – a stále baví –, nakonec jsem se rozhodl odejít. Dostal jsem nabídku od pana ředitele a za velmi krátkou dobu jsme se domluvili na všech podmínkách. 

V čem všem vám klinika vyšla vstříc?

Domluvili jsme se na rozumném úvazku i na tom, že můžu nadále jezdit operovat do nemocnice. Když potřebuji volno na kongres, dostanu ho. Pracovní dobu si můžu upravit tak, abych mohl jezdit i na jiná zdravotnická pracoviště. A líbí se mi, že podmínky, na kterých jsme se domluvili, platí. Na klinice je vedení malé, všichni se znají, víte, kam kdo patří, držet slovo je standard.

Takže kromě toho, že působíte v ambulanci, jezdíte ještě operovat do nemocnice?

Ano, já mám pracovní život docela pestrý. Kromě toho, že jsem v ambulanci na klinice, sloužím jednou za měsíc či dva na úrazovém oddělení, abych neztratil kontakt se svým mateřským oborem. Věnuji se i sportovní medicíně – dělám rekonstrukční artroskopické výkony, jezdím také operovat na jednodenní chirurgii a nově vypomáhám i s úrazovou operativou v nemocnici. Navíc částečně pracuji v soukromé ambulanci, která je zaměřená na diagnostiku a následnou rehabilitaci. Vedení kliniky s tím, že působím i na jiných pracovištích, žádný problém nemá. 

A jak dlouho v poliklinice působíte?

Již skoro dva a půl roku.

A i po té době si pořád myslíte, že odejít z nemocnice do ambulance bylo dobré rozhodnutí? 

Stále si myslím, že to bylo jedno z nejmoudřejších rozhodnutí v mém životě. Mám dvě malé děti (syn 5 let, dcera 8 měsíců) a je mi teď zpětně líto, že když jsem byl v nemocnici a sloužil sedm služeb, tak jsem syna viděl opravdu málo… a to už nikdy nevrátím. Do klidnějších vod jsem možná měl odejít už dřív. Chci dělat kvalitní medicínu v ambulanci a operovat, co mě baví, to vše za slušnou odměnu a za takových podmínek, abych měl čas na svoji rodinu a také na své koníčky. Svého rozhodnutí nelituji, paradoxně se mi odchodem z velké nemocnice otevřely dveře i do jiných pracovišť, kde si mohu podmínky určovat sám.

A jaké jsou, kromě rodiny, vaše záliby? Pro co konkrétního vám tím, že teď máte více času, vznikl prostor? 

Máme dům, takže to je vedle rodiny věc, která mě dost zaměstnává. Občas najdu čas na golf a tenis, ten jsem hrál už jako malý kluk, přes zimu chodíme s partou kolegů z nemocnice hrát hokej. Snažím se sportovat, jak jen to jde. V zimě jezdíme s rodinou na lyže, v létě jezdíme na bruslích a na kole. Synovi je pět let, je to nadšený malý sportovec, takže se můžeme věnovat téměř všem našim koníčkům společně s ním. A já se snažím si čas s ním užít, jak to jen jde.