Lidí původem z Afghánistánu v Čechách moc není. Jak se to stalo, že jste se ocitnul v České republice?

Já jsem studoval vojenské gymnázium v Kábulu, a protože jsem měl dobré výsledky, vybrali mě do státem organizovaného studijního programu a poslali do Československa. Nejdříve jsem studoval jazykovou školu v Bratislavě a následně medicínu na UPJŠ v Košicích. Přijel jsem v roce 1985, kdy byl v Afghánistánu ještě klid, a vůbec mě nenapadlo, že bych se nevrátil. Jenže než jsem dostudoval, situace v zemi se natolik zhoršila, že jsem nakonec zůstal. Nastoupil jsem do nemocnice v Rožňavě. Dělal jsem chirurgii a jezdil jsem se záchrannou službou.

Jak jste prožíval přesun z Kábulu do Evropy? Co vás nejvíce překvapilo, co vám dělalo po příjezdu problémy?

Byl to pro nás šok, změna zvyklostí, kultury, odloučení od rodiny, byli jsme ještě děti a nikoho jsme tu neznali, vše bylo nové. Postupně jsme si ale začali zvykat a adaptovali se. Nejhorší bylo studium v cizím jazyce bez slovníku, vše jsme museli překládat do jiných jazyků a poté teprve do slovenštiny, to bylo velmi náročné.

A jak jste se z Rožňavy dostal až do Frýdlantu?

Přestěhoval jsem se za prací. Z Rožňavy jsem po deseti letech odešel do Čech. Pracoval jsem v Lounech, později jako zástupce primáře na chirurgii v Dačicích. Poté se naskytla příležitost práce v Rumburku a odtamtud jsem po několika letech odešel do Varnsdorfu, kde dělám ambulantní chirurgii. A protože mi chyběla operativa a dostal jsem nabídku z frýdlantské nemocnice, začal jsem jednou týdně dojíždět i tam.

Lékař z Afghánistánu je ve Varnsdorfu nebo ve Frýdlantu hodně exotická figura. Jak na vás lidé reagují?

Každý si mě pamatuje, což je výhoda i nevýhoda. S nějakými problémy, které by souvisely s mým původem, se ale nesetkávám. V nemocnici hodně záleží na tom, jaký přístup k lidem máte a jak se o ně staráte. Když děláte svoji práci dobře, nikdo moc neřeší, odkud jste. Co se děje kolem, ale samozřejmě registruji. Doba není cizincům příliš nakloněná, takže určitou ostražitost v sobě mám. Osobně vnímám, že dříve byli lidé celkově víc v pohodě.

Stýská se vám po Afghánistánu?

Asi jako každému, kdo se někde narodí a pak přesídlí do jiné země. Mám tam rodinu, bratra, sestry. V Afghánistánu jsem byl naposledy, když zemřel můj otec. To už je 3,5 roku a myslím, že teď se tam dlouho nepodívám. Situace se hodně změnila a není tam bezpečno. Třeba riziko únosu je velmi reálné. Kdyby to šlo, vzal bych manželku, půjčil auto a všechno bychom si projeli, navštívili bychom rodinu, ukázal bych manželce, kde jsem se narodil. V Afghánistánu jsou nádherná místa, hory, památky atd. Ale bohužel to nejde a hodně mě mrzí i to, že ani já sám jsem toho z Afghánistánu moc neviděl.

Zapojujete se nějak do komunity Afghánců žijících v Čechách?

Vídám se pravidelně s kamarády, se kterými jsem vystudoval, ty beru skoro jako rodinu, ale jinak žádné další kontakty s krajany nemám. Vím, že je nějaká menší komunita v Ústí, ale osobně z nich nikoho neznám.

Přišel jste ze země, která má jinou náboženskou tradici než Čechy. Jak se vás toto dotklo?

Já jsem nikdy nebyl nábožensky založený člověk. Co si já pamatuju, tak v Afghánistánu byl vždycky islám volnějšího ražení. Afghánistán je ale bohužel země, která má dost divokou minulost i současnost. Nejdříve přišli ruští vojáci, mudžahedíni, Tálibán, pak je vystřídali Američani. Pořád tam někdo míchá vodu. A z toho vzniká chaos a z toho chaosu pak pramení různé problémy včetně těch náboženských. To, co se mě tady v Čechách dotýká, je spíše to, jak tu funguje rodina a mezilidské vztahy, třeba jakým způsobem se některé rodiny starají, nebo spíše nestarají o své blízké. Vídám to často u seniorů, kteří leží u nás v léčebně dlouhodobě nemocných. Vidím tu určitý nedostatek laskavosti, takové té obyčejné lidské blízkosti, pospolitosti. Myslím, že v Afghánistánu jsou lidé vřelejší, více se zajímají jeden o druhého.

A jste tu spokojený?

To víte, někdy je to trošku komplikované, ale v zásadě jsem spokojený člověk. Snažím se být. Mám tu ženu, přátele, se kterými je mi dobře. Mám tu zázemí, práci, domov. Všechno, co v životě potřebuji. Ano, jsem tu spokojený.